Jak jsem se (znovu) učil fotit

To si člověk myslí, že umí fotit. Po všech těch letech, po všech těch obřích produkcích. Klienti spokojení, fanoušci asi taky, tak co kdybych zkusil něco nového? Jiného a zábavného? Nějakou tu novou fotografickou disciplínu. Protože já už přeci fotit umím. Slavná poslední slova, jak by řekl klasik.

Ach ty koníčky

Ale vezmu to od začátku. Loňské léto jsem si pořídil nový koníček. Začal jsem jezdit na kole. A jak je mým (špatným) zvykem, pojal jsem to ve velkém a s rozmachem. Z desítek naježděných kilometrů se staly stovky. Pak tisíce. Začal jsem řešit trasy, tepy a nakonec i watty.

Prehistorický horák, kterého jsem vytáhl ze sklepa přestal rychle stačit a přišla první silnička. A na ní první tisíc kilometrů, dva, pět. Kolo to bylo hezké, karbonové. Krok za krokem jsem ho přes zimu přeskládal, upgradoval a všemožně vylepšil. Jenže ono to pořád nestačilo. Nejezdil bych náhodou rychleji, kdybych měl lepší kolo? Lepší přehazovačku? Zlatý lak?

Racionální mysl měla samozřejmě jasno. Nebuď debil, opakovala mi mnoho měsíců stále dokola. Na dražším kole nebudeš lepší jezdec. Ne. A ne. A nebudeš. Pravidelně jezdi, hubni, správně jez a dodržuj tréninkový plán. Vždyť to přeci znáš od fotografů. Lepší foťák ani objektiv ještě z nikoho lepšího fotografa neudělal. No jo, jenže co kdyby...

Přišlo jaro. A já věděl, že nutně musím mít nové kolo. Lepší kolo. Nejlepší kolo. Po večerech jsem brouzdal internetovými obchody. Po nocích ležel v recenzích a článcích. A když jsem se ráno probudil, bylo víc než jisté, že nové kolo kupovat nebudu. Na účtě by mi zůstala jen ozvěna. Doma smutné děti, které jsem nevzal na prázdniny, na hory ani k moři. A k tomu ještě jedna hodně naštvaná žena.

Ďábelský plán

Takže jsem vymyslel naprosto ďábelský plán. Stanu se fotografem kol. Postavím si nové portfolio, ohromím české i světové značky a budu kola dostávat za fotky. Fotit už totiž umím a na focení kol není nic těžkého, takže co by se mohlo pokazit. Dávám tomu měsíc, maximálně tři.

Udělal jsem si průzkum. Projel české značky, evropské i americké značky. Našel nejlepší fotografy kol, důležité influencery a prozkoumal současné trendy. A celou dobu jsem se vnitřně tak nějak pochechtával. Tohle je přeci daleko jednodušší fotografická disciplína, než to, co dělám normálně. Kde jsou velké týmy, kde je precizní produkce, komplikované světlo a vychytaná postprodukce? Vždyť to všechno vypadá tak obyčejně!

Naplánoval jsem si první focení. Skvělý jezdec, parádní kolo, dobrá lokace. Teď na to stačí hodit všechen ten produkční a technický skill, který jsem za roky focení nabral a mám to v kapse. A mlhu, samozřejmě. Fotíme sjezd. Ze svahu, který je spíš kolmá skála. Mám to naprosto precizně vymyšlené, storyboardy připravené.

Střet s realitou

Jenže. Na svahu se skoro neudržím. Je opravdu kolmý. Kloužu dolů z kopce. Celé focení. Vylezu, zaseknu a kloužu zas. Kloužou i asistenti se světly. Jezdec má o hodně jiný názor na kompozici než já a z nějakého důvodu nechce kvůli fotce umřít. Nechápu. Zjišťuju, že neumím ostřit. Že sériové snímání, které jsem považoval za buržoazní přežitek líných fotografů je to jediné, co mě možná ještě zachrání. Sen o vychytané kompozici a precizním světle se mění v boj o přežití. Nebo aspoň o jednu dvě použitelné fotky.

Zdaleka nejhorší je ale jiná věc. Můj rukopis stojí na velkých produkcích. Hodně lidí, kostýmy, rekvizity, světla, zajímavé lokace, precizní práce. Tady ale není velkou produkci kam dát. Jezdec je jeden. Kolo je taky jenom jedno. Kopec je prostě kopec a já si připadám jako malíř, kterému někdo sebral plátno, většinu štětců a z barev nechal jenom růžovou.

Zpátky na začátek

Takže zpátky na začátek. Vracím se k počítači a znovu přemýšlím nad tím, co mi vlastně zbylo za nástroje. Produkce? Možná. Pořád si umím zařídit lokace, které jsou relativně neobvyklé. Světlo? Ale jo, taky to půjde vymyslet. Snažím se najít podobnosti s tím, co už jsem kdy dělal. Dochází mi, že focení silničních kol se zas tak moc neliší od focení aut. A to už jsme přeci dělali.

Další focení probíhá na silnici. Opět se pokouším to technicky trochu zahrotit. Máme celkem tři auta, která jedou synchronizovaně. V prvním jsou asistenti s mlhostroji, z druhého fotím, ve třetím jsou záblesky, kterými svítím jezdce. Funguje to? Ale jo. Rozhodně je to kontrolovanější záležitost, než klouzání po svahu.

Následují další focení. Začínám trochu chápat, jak se to vlastně fotí. Znovu se učím ostřit, učím se komponovat v pohybu. Nakonec se mi tam povede dostat i nějakou tu větší produkci. Zavíráme si mosty, fotíme za soumraku v uličkách staré Prahy.

Postupně mi dochází, že krajina i světlo tu budou hrát daleko větší roli, než jsem byl zvyklý, takže se přes léto stávám ranním ptáčetem a vyrážím na obhlídky se svítáním. Hledám ty správné zatáčky, epické výhledy, kontroluju časy východu a západu slunce a modlím se za počasí. Přibírám krajinu jako parťáka. Což jsem nikdy nedělal a je to vlastně docela novinka.

Snažím se pochopit techniku. Nejenom tu svojí, fotografickou, ale techniku jezdců. Jak má vypadat technický sjezd? Jak se na kole skáče, jak se na silnici klopí zatáčky? Dochází mi, že nebudu dobrý fotograf pokud nebudu sám jezdit. Znovu na začátek. Jezdím se silničními jezdci, jezdím cross country a učím se sjezdy. Postupně to zacvakává.

A teď?

Začínám chápat, jakou radost přináší silnička. Dlouhé výlety, krajina, světlo, klid a rozmáchlé tahy prstem po mapě. Sto, dvěstě, třista kilometrů za den? Jasně. Ochutnávám traily a enduro. Rychlá, dynamická jízda. Těžký terén, klopenky, dropy. Bolí stehna, zápěstí pláčou, ale ta radost, když člověk skočí něco, co ho před měsícem k smrti děsilo. Ta je nepopsatelná. A pak cross country. Brutální kopce, pálení na plicích a chuť železa v puse. Rozklepané nohy, tepovka milión, ale taky ohromující výhledy do krajiny, ranní mlha v lesích i zážitky s kamarády. Jo, už to trochu chápu.

Fotky do portfolia přibývají. Firmy se pomalu ozývají. Fotím pro velké značky. Jednu, dvě, tři. To, co ještě na jaře vypadalo jako fikce, je najednou realita. Je listopad. Jezdím na krásném novém kole. Fotografická technika se pomalu usazuje a začínám mít pocit, že kola už trochu fotit umím. Že se mi tam snad i trochu daří propašovat ten můj rukopis. Bude to ještě dlouhá cesta? Jasně. Ale o tom to přeci je.