Vznik Alchymisty - Část druhá

Plán je krásná věc. Celá taková vzdušná, barevná, kreativní, radost pohledět. Má bohužel velkou nevýhodu. Sám o sobě je k ničemu a je potřeba ho zrealizovat. A to je většinou hrozně práce. Takže si to shrňme. Chtěl bych vyfotit alchymistu z dob Rudolfa II., který ve své dílně zapisuje výsledky svého životního díla, v pozadí se pak ochomýtá jeho učedník. Co budu potřebovat?

FÁZE 2: PRODUKCE

Je toho docela dost a začínám vždycky od lokace, protože ta bývá nejtěžší. Takže kde sehnat alchymistickou dílnu? Variant je několik. Můžu použít reálnou laboratoř alchymisty, se kterým jsem focení konzultoval. Ta je ale moderní (alchymista není žádný zpátečník), takže to neprojde. Můžu si laboratoř postavit. Stačila by dvě tři auta vyřazeného laboratorního skla, kamna, pec, pár stolů a starých židlí, nějaké ty lektvary a pár žab a mozků naložených v lihu. A vycpanou kočku. A lidskou lebku! Rozhodně by to šlo, asi by to byla i zábava, ale nechám si to jako záložní variantu. Nastupuje kolega google. Neexistuje náhodou muzeum alchymie, nebo alespoň expozice, která by byla alchymistům věnovaná? Tady se na mě štestí usmálo. Muzea alchymistů v Praze máme rovnou dvě! A hezky magická. Jedno v domě, kde měl laboratoř Rudolf II., druhé v domě samotného Edwarda Kelleyho. No co si přát víc. Snad jen aby první muzeum nebylo tak zoufale sterilní a to druhé nebylo zrovna uprostřed rok trvající rekonstrukce. Naštěstí se mi po několika telefonátech podaří propracovat k jednomu ze zakladatelů druhého muzea a zjištuji, že v rekonstrukci je jen dům, muzeum v horním patře zůstalo nedotčené. Zbývá přesvědčit ho, že nám chce muzeum na chvíli půjčit. A že nám vůbec nevadí, že tam nejde elektřina. A že se s technikou klidně protáhneme kolem dělníků, přeskáčeme přes vytrhané schody dvacet metrů nad zemí a vůbec nám nebude vadit pěticentimetrová vrstva prachu, která na všem leží. To se povedlo a já mám k dispozici asi nejkrásnější alchymistickou dílnu ve střední Evropě.

Sehnat samotné alchymisty je pak už jednoduchá záležitost. Ukázalo se, že pan zakladatel je zapálený herec s ideálně ošlehanou tváří a pěstěným vousem. Navíc disponuje i kolegou v bělovlasém provedení, takže je rovnou oba angažujeme.

Lokaci mám, modely mám. Zbývá jen všechno ostatní. A tady je přesně místo, kde se skrývá ďábel. Totiž v detailech. Aby fotka nevypadala, jako když si kluci hrají na focení, je potřeba trocha dalšího studia. Tentokrát hledám reference k oblečení, ke vzhledu samotné dílny, snažím se zjistit jaké nástroje používali, na co se psalo a čím. Jaké šperky v té době frčely a jaký byl nejoblíbenější sestřih plnovousu. Pro kostýmy pak vyrážím na Barrandov vyzbrojen vcelku přesnou představou o omšelých alchymistech v hrubých černých pláštích se stříbrnými doplňky. Ta vydrží přesně půl minuty, než mi paní kostymérka vysvětlí, že (cituji) ‘takhle by teda rozhodně nevypadali’ a společně vybíráme verzi ‘větší štramák, ale ne zas o moc’ (opět citace). Inu…kdo jsem já abych se dohadoval. Paní vypadá přesvědčivě a rozhodně za život oblékla víc alchymistů než já. Následuje výběr šperků a řetězů a domů jedu s plným kufrem oblečení. A o dost chudší, zato s instrukcemi co všechno s kostýmy nesmím dělat a podrobným popisem jak se zapíná okruží (to je ta věc kolem krku).

A teď to nejlepší…magie! Po dlouhých letech strávených u Photoshopu jsem zjistil, že by možná bylo opravdu lepší si některé věci nafotit rovnou na místě. Nejradši úplně všechny. Pak to totiž zaprvé daleko líp vypadá, zadruhé je s tím míň práce. A líp to vypadá. Takže beru ochotného asistenta (ahoj Radovane!) a během odpoledne vyrábíme všechny zbylé propriety. Mícháme tu jednu jedinou dokonalou zlatavou barvu tekutiny v baňce (tempery). Zkoušíme asi pět variant, jak baňku co nejefektněji rozsvítit (UV barva a světlo, chemické světlo, LED diody za baňkou, baterka pod baňkou, ta nakonec vyhrává). Vyrábíme staré pergameny (vodovky a trochu opálit nad svíčkou). No a nakonec přicházíme i na to, jak písmo udělat svítící (nalepit na karton, prořezat skalpelem a prosvítit zespoda). Prostě děláme všechno pro to, aby na nás mohl být Karel Zeman pyšný.

Přípravy zabraly dohromady čtyři dny. Nakonec je všechno hotové, věcí máme dvě plná auta a já jsem opravdu unavený. Zato si vůbec nejsem jistý, jestli to všechno bude fungovat a jestli všechno to vypětí, čas a vynaloženou energii dokážu přetavit v alespoň trochu použitelnou fotku. Prostě typický stav před focením. Pokračování příště.