Vznik Alchymisty - Část třetí

A je to tady! Konečne to přijde. Dozvíte se to nejpodstatnější. Mystické tajemství každého fotografa. Prozradím vám, jaký foťák používám. A jaký objektiv je nejlepší! A napíšu clonu, čas a ani ISO nezatajím! A pak už bude stačit zaběhnout do obchodu, utratit hromadu peněz a budete dělat stejné fotky. Lepší fotky! Nejlepší fotky alchymistů na celém světě! Nebo ne? No pojďme se na to kouknout trochu zblízka.

FÁZE 3: FOCENÍ

Je den focení. Vstávám před šestou, jsem nevyspalý, nervózní a nepříjemný. Vůbec netuším, jestli se mi všechny ty vznosné myšlenky a plány povede přetavit do fotky. Asistenti jsou zvyklí a přecházejí to s klidem (díky kluci, jste nejlepší!). Je potřeba naložit techniku, kostýmy, alchymistické propriety a všechno dovézt na místo. Vynosit přes rozestavěný dům úzkými točitými schody (které občas chybí) až do věže, kde je muzeum. Do cesty se nám postaví zamčené mříže, které za sebou nechali dělnící a k nimž nemáme klíč. Dělníci mají samozřejmě volno a vypnuté telefony. Jak jinak. Naštěstí stačí mříže vysadit. Na focení máme celé dopoledne. Čtyři hodiny. Což se může zdát (na jednu fotku) jako hromada času. Ale je to vlastně hrozně málo času. Jenom čtyří hodiny!

Muzeum je tmavé, tiché a hodně zaprášené. Je pekelná zima (konec prosince) a není tam žádná elektřina. V hlavě mám detailní představu o fotce. V muzeu už jsem se byl podívat předem, takže vím docela přesně, na kterém se bude odehrávat místě. Až na to, že ve chvíli kdy tam přijdu, tak mi lokace najednou nesedí. A kompozice taky ne. Procházím si muzeum ještě jednou a najdu lepší místo. Dokonalý záběr. Má jedinou nevýhodu. Přesně v místě, kde bych chtěl mít alchymistův stůl je zábradlí. A v místě, kde bych chtěl mít sebe je další zábradlí. No co už. Otec zakladatel muzea je osvícený, nebo k tomu má dost blízko. Když se ho ptáme, jak moc by vadilo, kdybychom mu muzeum trochu rozebrali, nehne ani brvou. Dokonce nám půjčí svůj aku šroubovák. Prostor máme vyčištěný a nastává první fáze, stavba scény.

Přineseme stůl. Rozmisťujeme baňky, svitky, listiny, kalamář. Pracně připravené rekvizity, ze kterých stejně ve finále dvě třetiny nepoužijeme. Rovnáme hrnce v pozadí. Všechno se zatím odehrává za provizorního světla baterek. Zkouším první fotky, hledám kompozici a jednotlivé předměty si rovnám, aby dávaly smysl. Alchymista píše. Pomocník něco vaří v kotli. Já všechno přesouvám tam a zase zpátky a snažím se asi o osm věcí najednou. Obraz bych chtěl mít komplexní a prostředí zajímavé, členité a tajemné. Takže toho tam musí být hodně. Současně tam ale věcí nesmí být moc, jinak se mi divák ztratí. Chtěl bych, aby scéna měla hloubku, aby člověka vtáhla do děje. K tomu je potřeba popředí. Jenže zas nesmí být moc výrazné, aby neodvádělo pozornost. Alchymistův svitek by měl být vidět, takže musím fotit zeshora. Zase ale nemůžu fotit moc shora, abych z mistra neudělal trpaslíka. No asi mi rozumíte. Abych neunavil modely, zkouším všechno na asistentech. Konečně se dopracujeme k něčemu, co se mi zhruba líbí. Od téhle chvíle už se bude s věcmi i lidmi hýbat jen minimálně a rozhodně nebudu měnit úhly záběrů, není na to čas. Ze čtyř hodin jsou dvě pryč. Teď scénu nasvítit.

Světlo může fotku udělat buď skvělou, nebo žádnou. První varianta je těžká, zvlášť v interiéru. Navíc ve velkém interiéru, kde je na začátku tma. Hodně tmy. A úplně nejtěžší je vytvořit tajemnou atmosféru, kde toho světlo víc skrývá, než odhaluje. Naštěstí mám v kapse trik. Pět LED panelů od FOMEI. Naprosto geniální záležitost. Fungují z baterek, mají klapky a výměnné barevné filtry. Hlavně se ale dají plynule tlumit, takže budou (narozdíl od blesků) skvěle fungovat s dalšími světly. To jsou silné cyklistické svítilny, kterými budu svítit detaily. Dohromady máme na jednu scénu deset světel, snad to bude stačit. Kdyby ne, dosvítíme iPhony.

Začínám tím, že se všechno odehrává v noci. Světlo měsíce dopadá střešním oknem. Je tvrdé, studené a není ho moc. Dál teplé, měkké světlo lucerny, která je mimo záběr a osvětluje celého alchymistu a jeho stůl. Tím mám to nejhorší za sebou. Teď už jen doladit atmosféru a udělat scénu tajemnější. Přidávám světlo pod hlavní baňku (baterka). Oheň do kamen vpravo (baterka s oranžovým filtrem). Oheň pod baňky v pozadí (další dvě baterky s oranžovými filtry). Další světlo půjde na alchymistova pomocníka. Slabší, není tak podstatný. Další na kamna za alchymistou. Ještě slabší. Vypadá to, že všechno sedí. Na místě modelů jsou stále ještě asistenti. Přišel čas je vyměnit za modely v kostýmech a začít opravdu fotit. Máme posledních 30 minut.

V tuhle chvíli už kompozice sedí, světlo sedí, modely mám oblečené a na místě. Zbývá jen vyfotit. A teď přišla ta chvíle, že? Zajímá vás, jaký foťák. Jaký objektiv. Pořád se mě na to někde někdo ptá. Trochu to rozvedu. Smutná pravda je, že foťák za mě alchymii nenastuduje. Nesežene mi ani pracovnu, kompozici nevymyslí, světla nepostaví a dokonce mi ani nenapózuje modely. Jediné co umí, je zachytit všechno, co jsem předtím udělal (a celý tým se mnou) a uložit to do souboru. Ten může mít hodně pixelů nebo málo pixelů. Vždycky to ale bude ta stejná fotka. Dobrá nebo špatná. Podle toho, jakou jsem jí udělal. Mám radši hodně pixelů, dělám z nich pak velké tisky. Takže používám Canon 5DS R, má jich hrozně moc. Sice občas ve tmě moc neostří a na vyšší citlivosti mu to taky moc dobře nefotí, ale kdo jsme bez chyby. Na něm mívám objektiv. Široký, protože v delších ohniscích mám klaustrofobii a nic se mi tam nevejde. No a nejlepší široký objektiv, který jsem zatím měl je Sigma 24/1.4 ART. Ani ne tak proto, že by byl hrozně ostrý, krásně černý nebo vážil kilo. Hlavní důvod je, jak dokáže krásně měkce a sametově vykreslit zdroje světla. A těch tam mám hodně.

No a jsme skoro ve finále. V ruce mám foťák, v něm kartu (dokonce dvě), na něm objektiv, fotím rovnou do notebooku. Pro zvídavé mám nastaveno ISO 100, clonu 2, čas 1/100. Pochválím modely jak jsou krásně alchymističtí, ti zaujmou pózu, kterou jsme předtím vymysleli. Zatváří se mysticky, pustíme do scény trochu kouře z mlhostroje a já to vyfotím. Trvá pár pokusů než vyladíme detaily, ale za deset minut je fotka hotová. Fakt. Trvalo to deset minut. Docela úlet. Po všech těch dlouhých přípravách, plánování, shánění a stresu je konec a já si můžu konečně oddychnout. Poděkujeme si, zatleskáme, za zbylých dvacet minut všechno sbalíme a jsme pryč, cirkus odjel a divadlo skončilo.

Doma pak už jenom vyberu finální fotku, trochu jí nabarvím, upravím a může ven. A já jsem rád, protože jsem konečně dostal alchymistu ven z hlavy do fotky a můžu plánovat, co udělám dál. Už teď jsem si ale jistý, že to bude větší a pokud možno i složitější.